Archív

Archív pro ‘Umění ostatní’ Kategorie

Má být výstava České filmové loutky zábavná i pro děti ?

09.01.2010 Hanab Bez komentářů

V posledních letech je u nás trend pořádat výstavy, které mají ještě rádoby další rozměr. To měli zřejmě v plánu i tvůrci výstavy České filmové loutky , která právě probíhá v pražském Strahovském klášteře. Lákají totiž k návštěvě zejména rodiče s dětmi, kromě jiného, i na zajímavé doprovodné programy spojené s tvorbou vlastní loutky, natáčení či  filmové animace. Vysněná představa  dětí (i rodičů) o kulturně a zábavně stráveném čase na výstavě bohužel v reálu bere za své a tak je pro ně výstava a hlavně zmiňované programy nakonec zklamáním. Škoda, stačilo by jen o trochu víc přemýšlet…

Začnu ale  nejdříve tím pozitivním. Výstava je nepochybně ojedinělá (jak uvádí na svém webu) množstvím (zhruba 500) vystavených loutek, hrdinů z mnoha známých i méně známých animovaných filmů vytvořených od 30 let 20. století do současnosti.  Vystaveny jsou i skutečně krásné a do detailů propracované dekorace a scény z nejslavnějších českých loutkových a kreslených filmů. Hojně jsou zde  pochopitelně díla loutkového guru Jiřího Trnky (Císařův slavík, Bajaja, Ruka a další/  a také  Hermíny Týrlové /Uzel na kapesníku, Vzpoura hraček/ a Břetislava Pojara/Paraplíčko,Jabloňová panna/. Je možné si  prohlédnout i úžasnou ponorku z filmu Karla Zemana Vynález zkázy a svůj prostor k rozletu dostaly i velké loutky ze seriálu o Broučcích Vlasty Pospíšilové.

Vybrat a přípravit pro výstavu tolik loutek nebylo jistě jednoduché  a v tomto směru se jejím autorům nedá nic vytknout. Navíc je to opravdový zážitek, pro nás dospělé, vidět  oblíbené loutkové hrdiny, které  známe od dětství jen z filmů, konečně naživo.

Výstava se však “tváří”, že myslí i na to, aby byly spokojené hlavně děti, které jí navštíví, a tím se dostávám k tomu, co bylo pro nás  a naše děti na výstavě naprosto nepochopitelné a čím nás zklamala.

Snad každý, kdo na výstavu  s dětmi přijde se musí ptát proč  je na výstavě,  na které se počítá s dětskými návštěvníky většina exponátů umístěna v takové výšce, že na ně děti ze země nevidí. Prohlížení loutek je pak pro ně zbytečně únavné, nemohou si nic samy v klidu prohlížet a pro rodiče se prohlídka stává úporným posilovacím cvičením. Jak to, že si to nikdo z autorů výstavy neuvědomil ? Nebo to byl snad záměr (další rozměr) ?

Další nepochopitelnou věcí je úplná absence projekčního místa s židlemi, kde by se promítaly  filmy, ve kterých  vystavované loutky hrají. Přitom vhodný prostor by se v rozlehlém areálu Strahovského kláštera snadno našel.

Největším kamenem úrazu výstavy jsou, ale jednoznačně, avízované doprovodné programy, při kterých se děti mají na vlastní kůži seznámit s tím, co tvorba filmové animace obnáší. Nevím, jak to autoři měli vymyšlené, nicméně to (nejen) organizačně nedomysleli. Proč ?

Vytvářet vlastní animované filmečky mohou děti  jen u dvou počítačů, takže  vzhledem k množství dětí, které na výstavu přišly ve stejnou dobu  jako my, a chtěly si animování zkusit, dostalo šanci jen pár těch, jejichž rodiče měli ostré lokty, na ostatní se zkrátka nedostalo. Takže se ptám “Vážně se nenašel sponzor, který by na takovouto výstavu byl schopen dodat počítačů  víc ?” . Anebo ho nikdo nehledal ? “. Paradoxní bylo i to, že vytvořené filmečky, na které byli malí tvůrci náležitě pyšní, si nakonec nebylo možné  “odnést” . Takže si je rodiče potupně natáčeli  alespoň na mobilní telefony, aby si jejich zoufalí potomci něco domů přece jen odnesli.

Podobně trapná byla i údajná výroba loutek. Místo toho, aby profesionální loutkář dětem ukázal, jakými způsoby se loutky mohou vyrábět a pak s nimi loutky vyrobil, dostaly děti, ovšem za dalších  40 Kč ( ke vstupnému za dítě 95 Kč !)  vařečku, které fixou namalovaly obličej  a s pomocí rodičů “oblékly” do odstřižků látky, a to má se skutečnou výrobou loutky pramálo společného.

Ještě se nemohu nepodělit o jednu absurditu, která dělá tuto výstavu mimořádně ojedinělou.Vskutku nikdy jsem nezažila, ani za socialismu, aby mne  z výstavní síně vyháněli se slovy ” už musíte odejít, neboť teď máme polední pauzu na oběd !”.

Výstava měla určitě velký potenciál, kterého ale její autoři využili je velmi spoře. Je smutné, že se nám  v Čechách stále nedaří vytvářet výstavy tak, aby z nich návštěvník odcházel s dobrým pocitem nebo alespoň s pocitem, že za své peníze dostal maximum z toho, co slibovala.  Bylo by dobré ,kdyby se naši autoři výstav inspirovali v zahraničí nejen výší ceny vstupného, aby i unás byly výstavy skutečným kulturním zážitkem a ne důvodem se rozčílit.

Categories: Umění ostatní Tags:

MAMMA MIA – Meryl Streep opět válí !

13.12.2009 Hanab Bez komentářů

Pro někoho „kýč jako bič“ , pro jiného skvělá oddychová romantika, na kterou se rád znovu podívá. Muzikály mě obecně nijak neberou a nikdy jsem nepatřila mezi fanoušky ABBY, přesto musím překvapivě, především pro mě samotnou, konstatovat, že patřím mezi ty, které filmová adaptace muzikálu MAMMA MIA! zkrátka něčím dostala.

Není to samozřejmě žádný intelektuální film a proč taky. Hlavní dějová zápletka je vcelku jednoduchá a její vývoj lehce předvídatelný,což je částečně dáno i tím, že se děj musel přizpůsobit textům použitých písniček od skupiny ABBA. Kýčovité výjevy se v něm pochopitelně objevují, ostatně, ve kterém americkém filmu ne, tady ale rozhodně nevadí, naopak dobře přispívají k celkovému lehce ironickému a více komickému ladění příběhu.

Film vidím pozitivně z několika důvodů. (Musím zmínit, že určitě v tom sehrál svou roli fakt, že jsem na film šla bez jakýchkoliv předchozích předsudků, neboť jsem dopředu nevěděla, „na co, že to jdu“ a názor na něj jsem si tedy vytvářela až při jeho sledování).

V prvé řadě, je příjemné, že nemá ambice být „chytrý nebo za každou cenu umělecký“, chce spíše jen pobavit a nenudit. To se mu také díky dějovému spádu, mnoha komickým situacím a kvalitnímu hereckému obsazení daří.

Za druhé, je to výkon Meryl Streep, jako představitelky matky a majitelky krachujícího penziónu. Kromě výborného hereckého podání (se kterým u ní ovšem už počítáte) a toho, jak se dokáže odvázat při tanečních kreacích a v jejím věku nečekaných, neskutečných až artistických výkonech, mě fascinuje také její schopnost víceméně bezchybně interpretovat poměrně náročné písně.

A konečně, za pozitivní považuji i to, že se při něm pobavíte, zasmějete se, zrelaxujete se a z kina odcházíte s čistou hlavou, což je čas od času nutná terapie, zvláště pro ty, kteří obvykle, tak jako já, dávají přednost náročnějším snímkům.

Categories: Umění ostatní Tags:

Hledat pravdu či ne, to je otázka.

29.11.2009 Hanab Bez komentářů

„Chci znát pravdu anebo raději zůstanu v „blažené“ nevědomosti?“ dilema, které každý z nás občas řeší. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá nikdy. Zvláště pak, rozhoduji-li se nahlédnout do temné minulosti našeho národa prostřednictvím záznamů v archivu tehdejší Státní tajné bezpečnosti. Je třeba počítat s tím, že se mohu dopátrat skutečností, které by bylo možná lepší se nikdy nedozvědět.

Minulou neděli uvedla Česká televize, v rámci připomenutí dvaceti let naší svobody, film režisérky Lucie Bělohradské Archiv.

Ve zkratce jde o příběh stárnoucího intelektuála, profesora Brzka vyhozeného v době normalizace z Filozofické fakulty. Jeho poklidný život důchodce se hroutí v okamžiku, kdy ve svazcích archivu STB nalezne kromě kýženého potvrzení svých podezření, že za jeho nuceným odchodem stojí bývalý kolega-donašeč, také informaci o nevěře své manželky Věry právě s tímto člověkem. Toto zjištění dávné minulosti zasahuje citelně i do současného života celé jeho rodiny, neboť Brzek začne pochybovat o tom, zda je syn (Jan Šťastný), kterého vychoval, jeho vlastní.

Doktor Brzek, ve skvělém podání  Františka Němce, nastalou situaci těžce prožívá, považuje ji za totální zradu všech jistot, ve které věřil. V zoufalství, proti svým dosavadním morálním zásadám, touží po pomstě všem, kteří mu takto ublížili, včetně své ženy (Emília Vášáryová) aniž by jí dal možnost věci objasnit. Manželé se postupně stále více odcizují a za čas už Věra Brzkovo jednání není schopna dále snášet a odstěhuje se. Až po nějaké době je Brzek ochoten konstatovat smutnou pravdu, že bojovat s minulostí je zbytečné, protože není v jeho moci ji změnit. Je nutné se s ní zkrátka smířit. A přijme konečně od Věry vysvětlení jejího tehdejšího, z jeho pohledu, neodpustitelného chování, aby zjistil, že pravda není vždy jednoznačná. Tragický příběh naštěstí uzavírá moment happy endového rozuzlení příbuzenského vztahu otce se synem, který definitivně uklidní Brzkovo rozjitřené srdce stejně jako bouřící mysl diváka. čekajícího na alespoň malý záblesk něčeho radostného.

Vkusně zpracovaný scénář tedy předestírá silné téma, zda a jak může již zdánlivě překonaný totalitní režim stále ovlivňovat naše životy, když žijeme už tolik let ve svobodné zemi. A dává také jasnou odpověď. Může, neboť je natolik propojený se životy nás všech, kteří jsme v něm žili, zanechal toho po sobě mnoho, i v našich mozcích, takže jeho dozvuky budeme pociťovat ještě dlouho a můžeme jen doufat, že snad jednou se jeho vlivu zbavíme nadobro.

Jsem ráda, že Česká televize má stále ještě potřebu vysílat pořady, které nejsou apriori divácky atraktivní. Film se nakonec setkal s poměrně velkým ohlasem diváků i řadou pozitivních recenzí, ale pro srovnání přidávám také tu od Mirky Spáčilové, samozřejmě nelichotivou, jak je jejím zvykem .

Tolik fiktivní příběh ač částečně podložený jedním skutečným lidským osudem. Může nám posloužit jako příklad, kam až někdy touha po odhalení pravdy může dojít a zamávat naším životem. To ovšem neznamená, že bychom měli raději žít v tiché lži. Každý, kdo cítí potřebu do těchto archivů nahlédnout, byl měl ale nejdříve dostatečně zvážit důvody, které ho k tomu vedou, aby později svého rozhodnutí nelitoval.

Pro odvážné připojuji odkaz do Archivu bezpečnostních složek a na svazky.cz

Categories: Umění ostatní Tags:

O hloupé blondýně, která nad všemi zvítězila.

15.11.2009 Hanab Bez komentářů

Reklamy na jogurty bývají nudné. Většinou se v nich míhají kusy zaručeně čerstvého ovoce nebo grafická znázornění zdravého procesu trávení. Pak se,  ale jednou objeví na obrazovce reklama s nevkusně oblečenou blondýnou, která o překot chrlí superlativy o božích čokoládových kolečkách v jakémsi jogurtu.

A znuděný divák zpozorní. „Co to je za blbost ?” řekne si napoprvé, ale ze zvědavosti šot dokouká až do konce. A překvapivě konstatuje, že ho baví. Časem zjistí, že je  mu blondýna vlastně sympatická. Skoro ji lituje při závěrečném jogurtovém faux paux, i když se zároveň hlasitě směje.

Varianta reklamy na jogurt Müller Mix s herečkou Ivou Pazderkovou alias přihlouplou blondýnou  se těší i mimo televizní reklamní čas velkému zájmu. Na internetových serverech, které se soustředí na stahování reklamních videí patří mezi nejčastěji prohlížené a vysoce hodnocené spoty.

Nedivila bych se tedy, kdyby se blondýnin výrok „ Je to ňáký rozbitý” zařadil mezi, s oblibou citované, reklamní hlášky staršího data „Ne, ne, nemusím, já už ho vidím” (Kofola) nebo „Na takové to domácí žvýkání”(Orbit).

Taktika  reklamy se evidentně vyplatila. Geniálně jednoduché vystavění děje. Minimalisticky laděný prostor. Nic, co by diváka rušilo od soustředění se na perfektní herecký výkon hlavní protagonistky, který s jogurtem Müller Mix předvádí.

Větší část z nás tu reklamu vnímá pozitivně a pamatujeme si ji, přestože nás inzerovaný jogurt nijak neláká a možná ho ani nikdy nekoupíme. Je totiž výrazná a přináší jiný pohled na propagaci mléčných výrobků. Někomu může připadat reklama až příliš trapná a některé dámy jí mohou být dokonce pohoršeny. Nicméně velkou část lidí osloví a hlavně je přiměje si produkt koupit a to je podstatné.

V letošním Effie, soutěži o nejefektivnější reklamu, vynesla tato nápaditá reklamní kampaň   „Tu chuť prostě mülluju”agentuře MARK/ BBDO 1. místo. TV spoty produktu Müller Mix totiž dokázaly, za velmi krátké období, zvýšit celkový hodnotový tržní podíl společnosti Müller o 200 %  a předčily tak dvojnásobně původní cíle kampaně [zdroj: AC Nielsen a Effie]. Takový obrovský nárůst neočekávali její autoři ani ve svých nejoptimističtějších prognózách.

Categories: Umění ostatní Tags:

TINGATINGA

18.10.2009 Hanab 1 komentář

TINGATINGA - optimismem hýřící obrazy z Tanzánie

Současné nevlídné počasí člověku k dobré náladě příliš nepřispívá a tak podvědomě touží po místu, kde by si náladu vylepšil a zahnal podzimní chmury…

Pokud na sobě takovou touhu pociťujete, vydejte se na výstavu tvorby současných afrických malířů. Svá díla, obrazy vytvořená unikátním tzv. TINGATINGA malířským stylem, pocházejícím z jižní Tanzánie, vystavují v tomto čase v Botanické zahradě v Tróji, v Praze.více

Na první pohled vás , stejně jako mne, obrazy nadchnou svým upřímným optimismem, uvolněnou, duši osvěžující naivitou kreseb, jež se už, dovolím si tvrdit, v evropském umění příliš nenosí. A nakonec neuvěřitelnou pestrostí barev, která sálající radost a živost motivů znásobuje.

(obrázek převzat z: http://tingatinga.cz/)

zirafyvelkeVe stručnosti o malířském stylu TINGATINGA (převzato z: http://tingatinga.cz/)

Motivy obrazů tingatinga obvykle vycházejí z africké přírody a odhalují dávné hluboké pouto člověka s přírodou. Díky pestrým barvám a elegantní jednoduchosti z nich vyzařuje pohoda a energie. Někdo by mohl říci, že se jedná o naivní umění vhodné jen do dětských pokojů, nicméně obrazy tingatinga už byly draženy například i v renomované newyorské aukční síni Sotheby´s nebo vystavovány ve světových galeriích.

Na počátku stál muž jménem Edward Saidi Tingatinga (1937-1972), který pocházel z etnika Makua v jižní Tanzanii. Edward přišel v roce 1961 za prací do Dar es Salaamu, hlavního města Tanzanie, kde se po několika letech začal plně věnovat malbě. Zcela novým způsobem maloval pestré motivy afrických zvířat. Jeho umění se postupně dostávalo stále větší pozornosti a proslulosti. V roce 1972 byl však Edward Tingatinga nešťastnou náhodou zastřelen při dopravní kontrole.
V malování tímto stylem pak pokračovali Edwardovi žáci pocházející z jeho příbuzenstva, např. Gaspar Tedo, Simon Mpata, Adeus Mandu, Ajaba nebo Salum Mussa. K nim se postupně přidávali další umělci, takže dnes již ve stylu tingatinga tvoří více než sto malířů organizovaných ve sdružení “Tingatinga Arts Cooperative Society” (TACS). Značka TACS je zárukou originálního a kvalitního umění stylu tingatinga”více zde

Mne obrazy zaujaly i tím, že kromě zmiňovaných naivních prvků vycházejících zřejmě z tradičních afrických způsobů malby tj. jednoduše pojatých kreseb zvířecích a rostlinných motivů, překvapivě nacházím v malbách některých umělců i náznaky moderního umění . Například u obrazu zobrazujícího pár objímací se zeber (bohužel už jsi nevzpomenu na jméno autora) jsem si hned vzpomněla na svého oblíbence představitele Op Artu Victora Vasarelyho a jeho slavné zebry . Jiné malby mi zase připomínaly, směsicemi zvířat všeho druhu, vzájemně se symetricky prolínajících, vynořujících se jedno z druhého, umělce, jehož obrazy kdysi zdobily stěny mého teenagerovského pokoje, M.C. Eschera.

Nedokáži posoudit nakolik mohli být tanzanijští umělci ovlivněni těmito díly moderního umění  a nakolik je to čistě dílem náhody, či je to jen můj subjektivní dojem, každopádně považuji za zajímavé se o něm zde zmínit.

Někteří umělci dokonce na svých obrazech vytvářejí celé komiksové příběhy.

(obrázek převzat z: http://tingatinga.cz/ )

komiks

Vystavené obrazy doplňují také pozoruhodné řezbářské výrobky, dřevořezby či sochy od řezbářů z kmene Makonde. Jejich díla jsou v Africe považována za nejkvalitnější řezbářské výtvory a jsou kupci velmi žádaná.

Ani já jsem neodolala a jeden obraz (a malou ebenovou sošku) jsem zakoupila. Vzhledem k poměrně příznivé ceně jsem nemusela řešit, zda si nákup mohu dovolit. Navíc jsem odcházela s dobrým pocitem, že jsem tím snad také přispěla k lepšímu životu umělce, jehož tvorba si zaslouží uznání (a to není klišé)a byla by nepochybně škoda, kdyby v ní dále z ekonomických důvodů nemohl pokračovat.

Jestli na výstavu zajdete, budu ráda, když mi napíšete jaký pocit vyvolalo umění TINGATINGA ve vás…

Categories: Umění ostatní Tags: