Archív

Autorův archiv

Letákový alibismus Pražského dopravního podniku.

26.01.2010 Hanab Bez komentářů

Série zranění dětí na jezdících schodech pražského metra vyvolaly negativní reakce veřejnosti a obecný tlak  na Pražský dopravní podnik, aby tristní stav, léta dosluhujících, nebezpečných sovětských eskalátorů ,  konečně řešil, se zvýšil.

Dopravní podnik, který se nyní, podle svých tvrzení, potýká s takovou finanční ztrátou, že není schopen eskalátory v dohledné době vyměnit, vymyslel šalamounské řešení. Naučí cestující, jak se mají  správně chovat, aby jízdu na nich přežili bez úhony, pomocí letákové akce  ”Desatero cestování po pohyblivých schodech”.

dpp

foto: Dopravni podnik hl. m. Prahy

V čem ona výuka spočívá rozebírá podrobně tento článek na idnes.cz a z dalšího článku na stejném serveru, se pak například dozvíte, že pokud se například rádi líbáte na jedoucím eskalátoru, pak  přísně porušujete Přepravní podmínky DPP pro cestující a “říkáte si” tím o pokutu.

Vyvstává otázka, kde našel,   finančně vyčerpaný Dopravní podnik našeho hlavního města, který, kvůli ušetření,  plánuje zrušit řadu autobusových linek, i přesto, že jsou prokazatelně cestujícími hojně využívány a tudíž potřebné, ve svém rozpočtu nemalou finanční částku, kterou investoval do vytvoření této, dle mého, pochybné “reklamní” akce.

Dělá to spíše dojem, že DPP pokračuje ve své politice utrácení peněz za rádoby potřebné projekty, jako tomu bylo i v případě předraženého a ztrátového projektu pražské Open Card, který je nyní předmětem policejního vyšetřování.  A navíc se tak zřejmě snaží se alibisticky  zbavit odpovědnosti za případná další zranění a jiné újmy, které cestujícím může v budoucnu svými nekvalitními službami způsobit.

Takže z mého pohledu je jednak celá akce podobně nesmyslná, jako kdyby lékař při akutním zánětu slepého střeva léčil pacienta analgetiky místo toho, aby mu  rychle odstranil zanícené střevo, protože neřeší příčinu potíží,ale jak se potížím vyhnout.

A jednak si myslím, že ti rodiče, kteří své dítě na eskalátorech vždy drží za ruku, ho za ni budou držet i nadále a ty, kteří to nedělají, k tomu žádný “výchovný” leták tohoto druhu nepřiměje.

Categories: Média Tags:

Má být výstava České filmové loutky zábavná i pro děti ?

09.01.2010 Hanab Bez komentářů

V posledních letech je u nás trend pořádat výstavy, které mají ještě rádoby další rozměr. To měli zřejmě v plánu i tvůrci výstavy České filmové loutky , která právě probíhá v pražském Strahovském klášteře. Lákají totiž k návštěvě zejména rodiče s dětmi, kromě jiného, i na zajímavé doprovodné programy spojené s tvorbou vlastní loutky, natáčení či  filmové animace. Vysněná představa  dětí (i rodičů) o kulturně a zábavně stráveném čase na výstavě bohužel v reálu bere za své a tak je pro ně výstava a hlavně zmiňované programy nakonec zklamáním. Škoda, stačilo by jen o trochu víc přemýšlet…

Začnu ale  nejdříve tím pozitivním. Výstava je nepochybně ojedinělá (jak uvádí na svém webu) množstvím (zhruba 500) vystavených loutek, hrdinů z mnoha známých i méně známých animovaných filmů vytvořených od 30 let 20. století do současnosti.  Vystaveny jsou i skutečně krásné a do detailů propracované dekorace a scény z nejslavnějších českých loutkových a kreslených filmů. Hojně jsou zde  pochopitelně díla loutkového guru Jiřího Trnky (Císařův slavík, Bajaja, Ruka a další/  a také  Hermíny Týrlové /Uzel na kapesníku, Vzpoura hraček/ a Břetislava Pojara/Paraplíčko,Jabloňová panna/. Je možné si  prohlédnout i úžasnou ponorku z filmu Karla Zemana Vynález zkázy a svůj prostor k rozletu dostaly i velké loutky ze seriálu o Broučcích Vlasty Pospíšilové.

Vybrat a přípravit pro výstavu tolik loutek nebylo jistě jednoduché  a v tomto směru se jejím autorům nedá nic vytknout. Navíc je to opravdový zážitek, pro nás dospělé, vidět  oblíbené loutkové hrdiny, které  známe od dětství jen z filmů, konečně naživo.

Výstava se však “tváří”, že myslí i na to, aby byly spokojené hlavně děti, které jí navštíví, a tím se dostávám k tomu, co bylo pro nás  a naše děti na výstavě naprosto nepochopitelné a čím nás zklamala.

Snad každý, kdo na výstavu  s dětmi přijde se musí ptát proč  je na výstavě,  na které se počítá s dětskými návštěvníky většina exponátů umístěna v takové výšce, že na ně děti ze země nevidí. Prohlížení loutek je pak pro ně zbytečně únavné, nemohou si nic samy v klidu prohlížet a pro rodiče se prohlídka stává úporným posilovacím cvičením. Jak to, že si to nikdo z autorů výstavy neuvědomil ? Nebo to byl snad záměr (další rozměr) ?

Další nepochopitelnou věcí je úplná absence projekčního místa s židlemi, kde by se promítaly  filmy, ve kterých  vystavované loutky hrají. Přitom vhodný prostor by se v rozlehlém areálu Strahovského kláštera snadno našel.

Největším kamenem úrazu výstavy jsou, ale jednoznačně, avízované doprovodné programy, při kterých se děti mají na vlastní kůži seznámit s tím, co tvorba filmové animace obnáší. Nevím, jak to autoři měli vymyšlené, nicméně to (nejen) organizačně nedomysleli. Proč ?

Vytvářet vlastní animované filmečky mohou děti  jen u dvou počítačů, takže  vzhledem k množství dětí, které na výstavu přišly ve stejnou dobu  jako my, a chtěly si animování zkusit, dostalo šanci jen pár těch, jejichž rodiče měli ostré lokty, na ostatní se zkrátka nedostalo. Takže se ptám “Vážně se nenašel sponzor, který by na takovouto výstavu byl schopen dodat počítačů  víc ?” . Anebo ho nikdo nehledal ? “. Paradoxní bylo i to, že vytvořené filmečky, na které byli malí tvůrci náležitě pyšní, si nakonec nebylo možné  “odnést” . Takže si je rodiče potupně natáčeli  alespoň na mobilní telefony, aby si jejich zoufalí potomci něco domů přece jen odnesli.

Podobně trapná byla i údajná výroba loutek. Místo toho, aby profesionální loutkář dětem ukázal, jakými způsoby se loutky mohou vyrábět a pak s nimi loutky vyrobil, dostaly děti, ovšem za dalších  40 Kč ( ke vstupnému za dítě 95 Kč !)  vařečku, které fixou namalovaly obličej  a s pomocí rodičů “oblékly” do odstřižků látky, a to má se skutečnou výrobou loutky pramálo společného.

Ještě se nemohu nepodělit o jednu absurditu, která dělá tuto výstavu mimořádně ojedinělou.Vskutku nikdy jsem nezažila, ani za socialismu, aby mne  z výstavní síně vyháněli se slovy ” už musíte odejít, neboť teď máme polední pauzu na oběd !”.

Výstava měla určitě velký potenciál, kterého ale její autoři využili je velmi spoře. Je smutné, že se nám  v Čechách stále nedaří vytvářet výstavy tak, aby z nich návštěvník odcházel s dobrým pocitem nebo alespoň s pocitem, že za své peníze dostal maximum z toho, co slibovala.  Bylo by dobré ,kdyby se naši autoři výstav inspirovali v zahraničí nejen výší ceny vstupného, aby i unás byly výstavy skutečným kulturním zážitkem a ne důvodem se rozčílit.

Categories: Umění ostatní Tags:

Man in black

20.12.2009 Hanab Bez komentářů

 

Žije léta v tak trochu jiné dimenzi než většina lidí, pěstuje si image drsňáka, nosí černý ohoz, záměrně rozcuchané vlasy, navenek se projevuje povýšeně, vulgárně a egocentricky, je věčný rebel a provokatér, který bez skrupulí uráží, kde koho a nebere na nikoho  žádné ohledy. Ví,  jak donutit okolní svět, aby mu věnoval pozornost za všech okolností a všemi prostředky.

Je ale i pracovitý, cílevědomý, má nápady, nebojí se projevit a je organizačně schopný.

Jeho díla nepatří k těm, která jsou nějak výrazně umělecky hodnotná, za to na sebe dokáží upozornit svou obří velikostí, šokující barevností, účelovou provokativností, umístěním na nepřehlédnutelném místě či mezinárodním skandálem. Umí se zkrátka dobře prodat.

On mnoha lidem leží v žaludku. Mnoho lidí dráždí. Mnoho lidí ho potřebuje. Mnoho lidí na něm závisí. Mnoho lidí ho žere. Většina lidí jeho tvorbu zná. Někteří lidé si jeho díla kupují.

Má dokonale vypracovaný marketing vlastní osoby a své tvorby a v tomto směru nemá v Čechách žádnou konkurenci. Jeho jméno se stalo dobře placenou obchodní značkou známou a obdivovanou po celém světě a to je to, o co, podle mého, David Černý vždy usiloval. Podařilo se mu to a to má také svoji hodnotu.

Categories: Nová umění Tags:

MAMMA MIA – Meryl Streep opět válí !

13.12.2009 Hanab Bez komentářů

Pro někoho „kýč jako bič“ , pro jiného skvělá oddychová romantika, na kterou se rád znovu podívá. Muzikály mě obecně nijak neberou a nikdy jsem nepatřila mezi fanoušky ABBY, přesto musím překvapivě, především pro mě samotnou, konstatovat, že patřím mezi ty, které filmová adaptace muzikálu MAMMA MIA! zkrátka něčím dostala.

Není to samozřejmě žádný intelektuální film a proč taky. Hlavní dějová zápletka je vcelku jednoduchá a její vývoj lehce předvídatelný,což je částečně dáno i tím, že se děj musel přizpůsobit textům použitých písniček od skupiny ABBA. Kýčovité výjevy se v něm pochopitelně objevují, ostatně, ve kterém americkém filmu ne, tady ale rozhodně nevadí, naopak dobře přispívají k celkovému lehce ironickému a více komickému ladění příběhu.

Film vidím pozitivně z několika důvodů. (Musím zmínit, že určitě v tom sehrál svou roli fakt, že jsem na film šla bez jakýchkoliv předchozích předsudků, neboť jsem dopředu nevěděla, „na co, že to jdu“ a názor na něj jsem si tedy vytvářela až při jeho sledování).

V prvé řadě, je příjemné, že nemá ambice být „chytrý nebo za každou cenu umělecký“, chce spíše jen pobavit a nenudit. To se mu také díky dějovému spádu, mnoha komickým situacím a kvalitnímu hereckému obsazení daří.

Za druhé, je to výkon Meryl Streep, jako představitelky matky a majitelky krachujícího penziónu. Kromě výborného hereckého podání (se kterým u ní ovšem už počítáte) a toho, jak se dokáže odvázat při tanečních kreacích a v jejím věku nečekaných, neskutečných až artistických výkonech, mě fascinuje také její schopnost víceméně bezchybně interpretovat poměrně náročné písně.

A konečně, za pozitivní považuji i to, že se při něm pobavíte, zasmějete se, zrelaxujete se a z kina odcházíte s čistou hlavou, což je čas od času nutná terapie, zvláště pro ty, kteří obvykle, tak jako já, dávají přednost náročnějším snímkům.

Categories: Umění ostatní Tags:

Duety – velkolepě nudná show pro seniory.

06.12.2009 Hanab Bez komentářů

Od konce října patří sobotní prime time na „jedničce“ pořadu Duety … když hvězdy zpívají označovaného za nástupce diváky oblíbeného StarDance. Jestliže o StarDance můžeme mluvit jako o nepochybně úspěšném projektu, neboť zájem o něj byl velký i při jeho třetím pokračování, Duety působí od začátku, mírně řečeno, rozporuplným dojmem.

V prvé řadě je nešťastná už samotná představa tvůrců Duetů, že zpěvem mohou diváka zaujmout stejně jako tanečními kreacemi v soutěži StarDance. Ta byla výjimečná právě tím, že byla, jako jediná z mnoha televizních soutěží spojených s hudbou, zaměřená na kvalitu tanečního projevu namísto zpěvu.

Nevhodně se jeví také načasovaní zahájení Duetů. V období, kdy v konkurenční komerční televizi probíhá každou neděli, celosvětově proslulé a i u nás hojně sledované, mega show zpěváckých amatérů SuperStar, bude jen málokdo ochoten sledovat další amatérské pěvecké klání i v sobotu. Mimochodem v zahajovací den 31. října Duetům věnovalo svůj čas 27,76 % (1.112.200 ) diváků [zdroj:Česká televize a ATO-Mediaresearch] a to především žen nad 55 let. Pro srovnání, Takovou normální rodinku na Nově ve stejném čase sledovalo 46,48 % diváků, takže sice dobré umístění Duetů na 14. místě z padesáti nejsledovanějších pořadů České televize, poněkud kazí skutečnost, že většina diváků dala raději přednost zábavě u osvědčeného filmu na konkurenčním kanále, před novým pořadem na ČT. A to určitě není pro pořad s tak velkou ambicí nijak povzbuzující.

Hlavním problémem je  zřejmě použití stejného formátu pořadu, který sice výborně zafungoval u StarDance, ale u Duetů působí křečovitě a divák se navíc neubrání neustálému srovnávání obou pořadů němž Duety zřetelně prohrávají.

Začneme-li u moderátorů, tak je jisté, že„nezkušený“moderátor Aleš Háma je ve značně nezáviděníhodné pozici. Ten, ač je v jiných pořadech schopen vtipných komentářů, zde bude vždy, srovnáván s „dřívějším moderátorem“ Markem Ebenem na jehož kvalitu humoru nikdy nedosáhne a divák tedy v tomto směru nebude dostatečně uspokojen. A Tereza Kostková, která se drží jen své staré taktiky usměvavé a empatické moderátorky opět pořadu nepřináší nic originálního natož pak zábavného.

Pozoruhodný výběr zpěváků profesionálů dělá dojem, že více slouží ke znovu zviditelnění některých zapadlých hvězd dřívější populární hudby jako je Jitka Zelenková či Petr Kotvald. Pall-mall amatérských soutěžících, méně či více známých pseudocelebrit – herců, moderátorů a jedné modelky zaujme snad jen svou věkovou a profesní nesourodostí. Jejich pěvecké výkony jsou vyrovnané, kroková choreografie na jevišti stejně omezená, nikdo nijak netouží po jakémkoliv výraznějším projevu. Kdyby se, alespoň objevil jeden osvědčený outsider, jehož marné úsilí o zpěv by vyvolávalo v divákovi aspoň trochu vzrušení a důvod proč klání sledovat.

Ani odborná porota, jíž dominuje jediná žena, zpěvačka Linda Finková, a kterou doplňují textař Michael Prostějovský, hudebník Ota Balage a kytarista Lubomír Brabec nijak nepřispívá ke zdramatizování soutěže. Ač nejsem hudební odborník, poznám, kdo zpívá falešně a kdo ne, a tak mi následné kladné výroky poroty naprosto neladí s tím, co jsem od interpretů právě vyslechla. Porotci si sice do slovního hodnocení vkládají osobní antipatie k určitým soutěžícím, ale nikdo si nedovolí větší konfrontaci. Jen pak není možné mluvit o z jejich strany objektivním ohodnocení pěveckých kvalit. Miláčkem porotců se však, zdá se, stal sportovní moderátor Vojtěch Bernatský, kterému rádi pro jeho urputnou snahu o zpěv tolerují i jeho současnou neschopnost zapamatovat si texty písní a udělují mu vysoká hodnocení. Tím snižují, už tak pochybnou serióznost svých verdiktů na minimum. O konečný výsledek se, ale opět postarají diváci hlasováním pomocí SMS, takže nakonec o tom, kdo soutěž opustí, rozhoduje, snad spravedlivější, hlas lidu.

Celkovým pojetím se tedy Duety zařazují mezi jedno z mnoha načinčaných pseudoshow v záři reflektorů na veliké scéně.

A důvody nezájmu mladší generace o tento typ pořadů jsou celkem pochopitelné. Pro mladého člověka bažícího po opravdové zábavě  představují Duety jen nezáživnou, nastavovanou kaši, které schází potřebná špetka soli, aby ji bylo možné si vychutnat tj.alespoň trochu se pobavit. A domnívám se, že i starší generace pořad nejspíše sleduje především proto, že ho považuje za nejmenší zlo, které lze z programů televizí na sobotní večer vybrat.

Categories: Média Tags:

Luminokinetické obrazy Franka Maliny

06.12.2009 Hanab Bez komentářů

Čechoameričan Frank Malina toho za svůj, z dnešního pohledu, relativně krátký život, stihl opravdu hodně, jak vyplývá z jeho životopisu. Kromě konstruování raket a jejich motorů, kde uplatnil svoje vědecké vzdělání, byl Malina také zároveň vydavatelem a redaktorem časopisu Leonardo Journal, zaměřeného na zveřejňování uměleckých experimentů probíhajících na pomezí vědy a technologií. A v neposlední řadě ho jeho zájem o kinetické, a vizuální umění vůbec, přivedl až k vynalezení unikátního tzv. Lumidyne Systemu, kterého využíval při své tvorbě působivých světelně kinetických obrazů a objektů.

Zjednodušeně je princip Malinova originálního systému tento: světelné paprsky vycházející z rotujícího světelného zdroje procházejí z vnitřku obrazu ven přes difuzér (mřížku, která slouží k rozptylování světla) a následně skrz tmavou skleněnou desku, na níž jsou, např. v pravidelných rozestupech, barvou vytvořené průsvity různorodých tvarů (proužky, tečky, kolečka apod.), to vše dohromady tak vytváří základní prvek, jehož opakováním a kombinováním s dalšími materiály a barvami můžeme dosahovat široké škály efektních zobrazení.

A tak jedinou slabinu Malinova vynálezu spatřuji v tom, že objekty jsou funkční tj. vystavovatelné jen v dosahu zdroje elektrické energie a v nezbytné, pravidelné údržbě všech vnitřních součástí objektů.

Od listopadu 2007 do ledna 2008 probíhala v pražském Muzeu Kampa retrospektivní výstava umělecké tvorby Franka Maliny, na níž jsem se dostala v rámci programu mezinárodního festivalu umění, vědy a technologií enter3. Zde byla vystavena i velká část těchto pozoruhodných světelně pohyblivých obrazů, které Malina začal vytvářet v 50. letech 20. století a Čechách respektive také v Praze byly naposledy k vidění v roce 1966. Náhledy některých obrazů jsou k dispozici zde.

V nezbytném příšeří výstavní síně působí zářící, neustále se měnící a mihotající, z „pláten“ obrazů pomyslně vystupující a zase mizící výjevy skutečně velmi tajemně a sugestivně. Některé obrazy vás doslova pohltí svými neuvěřitelně dokonale vymyšlenými optickými klamy, vytvářené neustále se shlukujícími a zase rozestupujícími geometrickými tvary, natolik, že od nich nemůžete odtrhnout oči. Nejefektnější, a nejspíše také nejpracněji tvořené, jsou ale dle mého abstraktní barevné „malby“ obřích rozměrů, kam patří i série Nebula, již Malina vytvářel až v pozdějších letech.

Celkově mi světelně kinetická výtvarná tvorba Franka Maliny učarovala, vidím ji jako velmi kvalitní, ve své době nadčasový počin a nedivím se, že je stále odborníky i laiky obdivovaná, do určité míry dodnes nepřekonaná a inspirativní i pro další umělce.

Categories: Nová umění Tags:

Hledat pravdu či ne, to je otázka.

29.11.2009 Hanab Bez komentářů

„Chci znát pravdu anebo raději zůstanu v „blažené“ nevědomosti?“ dilema, které každý z nás občas řeší. Odpověď na tuto otázku není jednoduchá nikdy. Zvláště pak, rozhoduji-li se nahlédnout do temné minulosti našeho národa prostřednictvím záznamů v archivu tehdejší Státní tajné bezpečnosti. Je třeba počítat s tím, že se mohu dopátrat skutečností, které by bylo možná lepší se nikdy nedozvědět.

Minulou neděli uvedla Česká televize, v rámci připomenutí dvaceti let naší svobody, film režisérky Lucie Bělohradské Archiv.

Ve zkratce jde o příběh stárnoucího intelektuála, profesora Brzka vyhozeného v době normalizace z Filozofické fakulty. Jeho poklidný život důchodce se hroutí v okamžiku, kdy ve svazcích archivu STB nalezne kromě kýženého potvrzení svých podezření, že za jeho nuceným odchodem stojí bývalý kolega-donašeč, také informaci o nevěře své manželky Věry právě s tímto člověkem. Toto zjištění dávné minulosti zasahuje citelně i do současného života celé jeho rodiny, neboť Brzek začne pochybovat o tom, zda je syn (Jan Šťastný), kterého vychoval, jeho vlastní.

Doktor Brzek, ve skvělém podání  Františka Němce, nastalou situaci těžce prožívá, považuje ji za totální zradu všech jistot, ve které věřil. V zoufalství, proti svým dosavadním morálním zásadám, touží po pomstě všem, kteří mu takto ublížili, včetně své ženy (Emília Vášáryová) aniž by jí dal možnost věci objasnit. Manželé se postupně stále více odcizují a za čas už Věra Brzkovo jednání není schopna dále snášet a odstěhuje se. Až po nějaké době je Brzek ochoten konstatovat smutnou pravdu, že bojovat s minulostí je zbytečné, protože není v jeho moci ji změnit. Je nutné se s ní zkrátka smířit. A přijme konečně od Věry vysvětlení jejího tehdejšího, z jeho pohledu, neodpustitelného chování, aby zjistil, že pravda není vždy jednoznačná. Tragický příběh naštěstí uzavírá moment happy endového rozuzlení příbuzenského vztahu otce se synem, který definitivně uklidní Brzkovo rozjitřené srdce stejně jako bouřící mysl diváka. čekajícího na alespoň malý záblesk něčeho radostného.

Vkusně zpracovaný scénář tedy předestírá silné téma, zda a jak může již zdánlivě překonaný totalitní režim stále ovlivňovat naše životy, když žijeme už tolik let ve svobodné zemi. A dává také jasnou odpověď. Může, neboť je natolik propojený se životy nás všech, kteří jsme v něm žili, zanechal toho po sobě mnoho, i v našich mozcích, takže jeho dozvuky budeme pociťovat ještě dlouho a můžeme jen doufat, že snad jednou se jeho vlivu zbavíme nadobro.

Jsem ráda, že Česká televize má stále ještě potřebu vysílat pořady, které nejsou apriori divácky atraktivní. Film se nakonec setkal s poměrně velkým ohlasem diváků i řadou pozitivních recenzí, ale pro srovnání přidávám také tu od Mirky Spáčilové, samozřejmě nelichotivou, jak je jejím zvykem .

Tolik fiktivní příběh ač částečně podložený jedním skutečným lidským osudem. Může nám posloužit jako příklad, kam až někdy touha po odhalení pravdy může dojít a zamávat naším životem. To ovšem neznamená, že bychom měli raději žít v tiché lži. Každý, kdo cítí potřebu do těchto archivů nahlédnout, byl měl ale nejdříve dostatečně zvážit důvody, které ho k tomu vedou, aby později svého rozhodnutí nelitoval.

Pro odvážné připojuji odkaz do Archivu bezpečnostních složek a na svazky.cz

Categories: Umění ostatní Tags:

O hloupé blondýně, která nad všemi zvítězila.

15.11.2009 Hanab Bez komentářů

Reklamy na jogurty bývají nudné. Většinou se v nich míhají kusy zaručeně čerstvého ovoce nebo grafická znázornění zdravého procesu trávení. Pak se,  ale jednou objeví na obrazovce reklama s nevkusně oblečenou blondýnou, která o překot chrlí superlativy o božích čokoládových kolečkách v jakémsi jogurtu.

A znuděný divák zpozorní. „Co to je za blbost ?” řekne si napoprvé, ale ze zvědavosti šot dokouká až do konce. A překvapivě konstatuje, že ho baví. Časem zjistí, že je  mu blondýna vlastně sympatická. Skoro ji lituje při závěrečném jogurtovém faux paux, i když se zároveň hlasitě směje.

Varianta reklamy na jogurt Müller Mix s herečkou Ivou Pazderkovou alias přihlouplou blondýnou  se těší i mimo televizní reklamní čas velkému zájmu. Na internetových serverech, které se soustředí na stahování reklamních videí patří mezi nejčastěji prohlížené a vysoce hodnocené spoty.

Nedivila bych se tedy, kdyby se blondýnin výrok „ Je to ňáký rozbitý” zařadil mezi, s oblibou citované, reklamní hlášky staršího data „Ne, ne, nemusím, já už ho vidím” (Kofola) nebo „Na takové to domácí žvýkání”(Orbit).

Taktika  reklamy se evidentně vyplatila. Geniálně jednoduché vystavění děje. Minimalisticky laděný prostor. Nic, co by diváka rušilo od soustředění se na perfektní herecký výkon hlavní protagonistky, který s jogurtem Müller Mix předvádí.

Větší část z nás tu reklamu vnímá pozitivně a pamatujeme si ji, přestože nás inzerovaný jogurt nijak neláká a možná ho ani nikdy nekoupíme. Je totiž výrazná a přináší jiný pohled na propagaci mléčných výrobků. Někomu může připadat reklama až příliš trapná a některé dámy jí mohou být dokonce pohoršeny. Nicméně velkou část lidí osloví a hlavně je přiměje si produkt koupit a to je podstatné.

V letošním Effie, soutěži o nejefektivnější reklamu, vynesla tato nápaditá reklamní kampaň   „Tu chuť prostě mülluju”agentuře MARK/ BBDO 1. místo. TV spoty produktu Müller Mix totiž dokázaly, za velmi krátké období, zvýšit celkový hodnotový tržní podíl společnosti Müller o 200 %  a předčily tak dvojnásobně původní cíle kampaně [zdroj: AC Nielsen a Effie]. Takový obrovský nárůst neočekávali její autoři ani ve svých nejoptimističtějších prognózách.

Categories: Umění ostatní Tags:

Google Street View

08.11.2009 Hanab Bez komentářů

Virtuálně českými velkoměsty s Google Street View

Chcete-li se ujistit, zda místo, kde se chystáte strávit zahraniční dovolenou vypadá podle vašich představ, ideálním pomocníkem vám přitom může být Google Earth. Ten dokáže vyhledat a podrobně zobrazit snímek, včetně terénu a 3D objektů na libovolném místě na zeměkouli. A na stejném principu funguje i další z novinek společnosti Google, zaměřená na panoramatické prohlídky vybraných velkoměst - Google Street View. Donedávna bylo možné procházet se pomocí GSV jen ulicemi amerických měst (spuštěno v roce 2007), ale v loňském roce se projekt rozšířil i na Evropu. Nyní byla uvedena do provozu také jeho česká varianta.

image12

K čemu Google Street View je?

GSV slouží především jako průvodce vybraným městem a jeho ulicemi, zahrnuje i detailní prohlídky významných pamětihodností.

Také ho lze využít při hledání vhodné restaurace či obchodu, pro zobrazení trasy pro pěší i pro auta, pro zjištění možností parkování. A v neposlední řadě slouží i pro komerční využití, např. k propagaci vlastní firmy apod.

V současné chvíli je výběr omezen na Prahu a středočeská města - Mělník, Beroun, Příbram, Benešov, Říčany, Brandýs nad Labem a Poděbrady. A samostatně také celá dálnice D1 z Prahy do Brna. Virtuální prohlídku moravských měst, zejména Brna, Ostravy a Olomouce slibuje Google připravit do prosince letošního roku. Zatím je tedy nutné využívat k prohlídce těchto měst konkurenční systém Norc, který má nasnímána především města střední a východní Evropy, ale snímky nedosahují zdaleka takové kvality jako u Google.

Jak se Google Street View používá?

Ovládání GSV je poměrně jednoduché. Na úvodní stránce http://maps.google.cz se v levém horním rohu mapy v rámci nástroje pro zvětšování či zmenšování mapy zobrazuje malý žlutý panáček. Ten se myší přetáhne do mapy a umístí do jakéhokoliv místa či ulice, pokud se poté v okolí panáčka „rozjedou“ modré čáry signalizuje to, že tato část je pokryta GSV. Po umístění panáčka na určité místo se automaticky otevře panoramatické zobrazení ulice v reálné podobě. Ulicí se panáček může pohybovat všemi směry a rozhlížet se po okolí. Kvalita snímků je opravdu vysoká, ke všem objektům je možné se detailně přibližovat (či se vzdalovat) a prohlížet si je. Obraz je možné zvětšit až na celou plochu obrazovky. Pohyb panáčka prostorem se provádí buď pomocí kurzorových šipek na klávesnici nebo táhnutím či dvojklikem myší. Pro vyhledání konkrétní adresy či objektu je ale nejjednodušší a nejrychlejší zadat text do vyhledávacího pole v horní části stránky. A aby to nebylo všechno, GSV lze samozřejmě využívat a ovládat také pomocí mobilního telefonu.

Ochrana soukromí

Vzhledem ke zmiňované kvalitě pořízených snímků, na kterých se nic neutají, musel Google řešit poměrně zásadní věc a to, jak snímky neporušit soukromí zachycených lidí a objektů. Vypořádal se s tím následovně - všichni lidé zachycení na snímcích mají rozmazané obličeje, stejně tak jsou např. nečitelné poznávací značky na autech, snímky nejde přiblížit k soukromým objektům natolik, aby bylo možné nahlížet i tzv. za okna apod. Je možné také požádat o odstranění zveřejněného snímku, pokud se jeho obsahem cítí být někdo poškozen více zde

Google se tedy domnívá, že co se osobních údajů týče ošetřil maximum. Evidentně opačně to však vidí český Úřad pro ochranu osobních údajů. Podle článku uveřejněného na serveru idnes.cz 21.10.2009 prověřuje ÚOOÚ fakt, že Google sbírá na území České republiky osobní údaje aniž by byl u ÚOOÚ registrován a bylo mu oficiálně ÚOOÚ povoleno Street View v České republice provozovat.Podle úřadu byl Google, jako provozovatel služby, povinen se zaregistrovat ještě před spuštěním projektu v ČR. Tento úřad se konkrétně zajímá i o to, jak jsou osobní data Googlem sbírána a uchovávána, jak je zajištěna jejich ochrana apod. Zatím je případ na začátku a není jasné zda ÚOOÚ registraci Googlu dodatečně povolí ani zda, zjistí-li jakékoliv nedostatky, nezahájí proti Googlu správní řízení. Tento problém musí tedy společnost Google urychleně dořešit.

Dle mého česká verze Google Street View funguje dobře, vyzkoušela jsem si virtuální procházku Prahou a zobrazení reality je opravdu dokonalé.  Škoda jen, že snímání probíhalo pouze  z  automobilu a bylo tedy omezeno dopravními komunikacemi. Tím došlo k tomu, že pro Prahu  tak důležité budovy jako například Staroměstská radnice s Orlojem či Týnský chrám na Staroměstském náměstí zůstávají při pohledu od Dlouhé třídy či z druhé strany až od Malého náměstí virtuálním návštěvníkům Prahy skryty.  Občas  se také aplikace nepříjemně zpomalí zejména v ulicích v centru, kde je hodně objektů k zobrazení, ale to předpokládám Google časem doladí, takže pak už  nebude skutečně co vytknout.

Categories: Nové technologie Tags:

The Levellers

03.11.2009 Hanab Bez komentářů

(dodatečně vystavený blog za 4. týden)

The Levellers  přijedou rozparádit Čechy i letos

Jako obvykle spěchám, v tyto listopadové dny  navíc s nezbytným deštníkem nad hlavou, na autobus. Konečně se mi podaří prodrat se přes hromady spadaného listí na zastávku, ta je už bohužel plná lidí, kteří deštník neprozřetelně nechali doma. Ukrývám se tedy alespoň  částečně dovnitř budky  a v tom vidím plakát, který hlásí, že za pár dní přijedou „Levelleři”.  Vyvolá to ve mně příjemné vzpomínky na svobodné mládí :) a nepříjemný déšť už skoro nevnímám.

levelers

Levellers vznikli v roce 1988, jako punk- folková skupina s dost radikálně levicovými názory. Oproti například také punk-folkovým irským The Pogues, tito chlapci z anglického Brightonu hudebně o poznání přitvrdili.

Politizaci svých textů směrem doleva vysvětlují samotní Levellers skutečností, že většina členů kapely pochází z chudých částí Británie, kde jsou sociálně - ekologické problémy stále citelně přítomné a proto mají potřebu o nich zpívat. Levellers se tedy v určitém okamžiku stali jakousi hudební ikonou, bojující za práva menšin, svobodu slova a ochranu přírody. Více o The Levellers  zde.

Mnohé jejich levicově orientované texty mohou někoho spíše iritovat. Ale na druhou stranu, s kritikou v nich obsaženou, občas nelze než souhlasit. Konečně, kdo dneska ještě píše protestsongy,  které by lidi vyburcovaly z letargie.

V současné chvíli jsou již Levellers ve svých textech přece jen umírněnější a i hudebně tak trochu „zpopovatěli”.

The Levellers poslouchám už poměrně dlouho,  poprvé jsem je live viděla na koncertě v Arše v roce 1997, to už jsem většinu skladeb znala z nahrávek.

I když se s jejich levicovými názory nijak zvlášť neztotožňuji, jejich skotačivá hudba s lehce folkovým nádechem mi pokaždé dodá energii a skvěle se při jejím poslechu zrelaxuji. Jsem proto ochotna jim to levičáctví částečně tolerovat.

Rytmická hudba, která člověka nutí k neustálému hopsavému tanci a která ho pohltí natolik, že přemýšlet o starostech už nestihne,  je pro mne asi také tím hlavním důvodem, proč čas od času na některý z koncertů Levellers ráda zajdu.

V Čechách má tato kapela spoustu příznivců a její koncerty bývají vyprodané. Snad právě proto k nám Levellers jezdí poměrně často a podle svých slov i moc rádi.

Loni přijeli představit nové album Letters From The Underground, které vydali ke 20. výročí svého vzniku, a které zaznamenalo obrovský úspěch po celém světě.

Ani letos nás neminou a v rámci svého podzimního turné po Evropě zahrají v sobotu 14.11. v Berouně.

Tak vyražte zapařit !

Více o Levellers najdete také na:

Českých oficiálních stránkách The Levellers

A tady je pár hitů:

What a Beautiful Day

Liberty song

One way

Categories: Hudba Tags: